Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Aktuální počasí

Počasí dnes:

14. 12. 2017

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, přechodně až polojasno, místy přeháňky nebo déšť, četnější na severu, od 800m srážky sněhové. Denní teploty 3 až 7°C. Noční teploty 4 až 0°C.

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 2
DNES: 246
TÝDEN: 1433
CELKEM: 198764

Obsah

Katastrofální porážka Německa

a

znovudobytí svobody Československa

na jaře památného roku

1945

Stalo se, co se stát musilo, máme-li věřit ve spravedlnost.   Zločinné choutky nacistického Německa po nadvládě nad ostatními národy, byly překaženy drtivou převahou spojených anglo-amerických a ruských armád. Hned počátkem roku zahájila Sovětská vojska úžasný nápor přes Varšavu, směrem na Odru a rozvrátila tak celý severní úsek východní fronty. Naše kraje se rázem octly v týlu ustupující německé armády se všemi průvodními zjevy. Nejprve to byli uprchlíci od Svídnice, Javoří a Ratiboře, kteří zaplnili vlaky, nádraží a silnice. U nás ve vsi naštěstí jen sem tam se svými vozy projeli, ale už v Cerekvici, Třebověticích, ba i v Hor. Černůtkách se ubytovali. Následují transporty zajatců, převáděných ze zajateckých táborů dále na západ. Vlečou se pěšky po státní silnici od Hradce k Hořicůmm, špatně živení, špatně obutí. Někteří jdou úplně bosi, a že ještě mrzne, nesou si prkénko, aby si na ně stoupli, když se průvod na chvílku zastaví. Žalostno pohledět. Tu česká srdce promluvila. Obyvatelstvo vesnic, kudy zajatci prochází, zahrnuje je pozorností a přes zákaz německých stráží obdarovává je jídlem, kuřivem i oděvem. Okresní hejtman vydává vyhlášku za vyhláškou, že se nesmí zajatci podporovat, však marně. Koonají se po obcích sbírky a sebrané dováží tam, kde právě zajatci „lágrují“. My zde jsme sbírali dvakrát a výsledek byl as 12 q poživatin, kromě mnoha párů obuvi a různých součástek oděvu. Zajatci hned poznávají, že jsou mezi dobrými lidmi a valem utíkají z transportů. Lesy jsou jim prvním útočištěm, pak se osmělují i do vesnic. Pomáháme jim, jak můžeme. Jednoho Rusa jsme bezvadně ustrojili do civilu, byl to učitel někde od Moskvy. Jiní čtyři se zde ukryli trvale. Byli to Edchim Vasiljevič Bondarenko, Žitomírská oblast, Konstantin Petrovič Fofein, Moskevská oblast, pak Juldaš Džumajn Buchara – Suchan kolchoz Kazelbater, a nějaký Míša (jehož adresu jsem nezjistil).

Duben 1945. Fronta se blíží, slyšíme dunění děl. Bombardovací svazy Anglo-Američanů jsou denně na Německem i Protektorátem. Anglo-američané totiž mezi tím překročili strašnou převahou materiálu Rýn a jako lavina se valí přes Německo. Praha zažívá těžký nálet, i Plzeň, Beroun, Kralupy a jiná města. Sirény vyjí na poplach denně, někdy i několikrát. Žijeme v nejistotě, jak bude dál a zase transporty po dráze i po silnicích. Teď se stěhují vojáci, se vším možným materiálem. Kde která kolej na dráze volná, je zaplněna poškozenými lokomotivami. Na našem nádraží jich stojí 7. Hořice jsou proměněny v lazaretní město, Hněvčeves dostává posádkou nějakou autokolonu (správkárnu aut). Benátky zase musí ubytovat 150 koní s příslušnou obsluhou, tak se tu v kraji Němci jen hemží. Začínají se zakopávat zásoby a cenné věci, aby alespoň něco bylo před blížící se frontou a její hrůzou zajištěno. Dokonce dva sousedi zde mají prý už vozy s plachtou uchystané, jen zapřáhnou a prchat; neviděl jsem, tak nevím. Já sám a mnoho jiných zase nezakopávalo vůbec nic a náhodou to dobře dopadlo.

Dne 20. dubna, v den 56. narozenin Ad. Hitlera, jako by ani už nebylo tak významného dne. Už není ani rozkaz k vyvěšování vlajek. Noviny vycházejí jen o dvou stránkách. To už Rudá armáda stojí před Berlínem a po tři dny už bije ze všech kalibrů do hlavního města Říše. 1. května dle úř. hlášení padl vůdce Ad. Hitler a to už také padá Berlín, proměněný zatím v trosky.  Přes tvrdost, se kterou stále ještě „gestapáci“ tu a tam zasahují, vše se hroutí. Organisace, vlastnost, na kterou si Němci tolik zakládali, přestává fungovat. Válečně – důležité  podniky (Plotiště, Račice) nepracují  pro nedostatek materiálu a součástek. Partyzáni přenášejí svoji činnost i do našeho kraje. Jsou vykolejovány lokomotivy, aby se znemožnila doprava. Na naší trati byla skácena lokomotiva u Dohalic, u Ostroměře jedna vykolejena a jedna skácena a konečně u Sovětic jedna vykolejena. Na ostatních tratích dělo se podobně. Z počátku se ještě doprava udržovala přestupováním, pak ale to nebylo možno vůbec. To už byl na mnohých místech i telegraf a telefon přeřezán. Jsme v horečném napětí. Tvoříme zde podzemní hnutí, tzv. revoluční národní výbor. Je 3. května. Z různých míst – jako Semil, Železného Brodu, Bydžova, docházejí zprávy o povstání, toto je prý však všude potlačeno. Už ani pošta nejde, nemůžeme si nic ověřit. A tu v 10 hodin večer přijíždí motocyklista, již revolucionář, se zprávou, abychom šli odzbrojit Hněvčevesskou posádku. Nemáme však ani jednu zbraň, ani řádné vedení, proto upouštíme od tohoto podniku, jako od nemožného.

Přichází historická sobota 5. května. Cítíme, že něco visí ve vzduchu. Rádio máme zapjato. Poslední zprávu „vrchního velitelství branné moci“ hlasatel ze sebe přímo chrlí, dokonce už vynechal obvyklý úvod v německé řeči. Nezvosita stoupá. Sotva je po zprávách, ve kterých se ještě dovídáme, jak německá vojska všude upevňují svoje posice, zazní náhle zvolání: „Český rozhlas volá českou policii a četnictvo do budovy rozhlasu, jsou zde stříleni čeští lidé“ . Zachvěla se všechna srdce, byl to také signál pro všecky. Chápeme, že je nutno něco počít, nevíme však co. Dá někdo povel? Kdo? Naše mládež jde do toho prudčeji a jako první čin, zatírá rychle vápnem německé nápisy na silničních ukazovácích. Vesnicí projíždí již motospojka s československou vlajkou a se zprávou, abychom byli připraveni, Jičín a Hradec, že jsou již v našich rukách. Pravda to nebyla, ale v té chvíli to působilo dobře. Již také přichází telefonická zpráva z Hořic, že tam máme všichni nastoupit, tam že budeme ozbrojeni. Zpráva tato je přijmuta s různými pocity. Bude revoluce nekrvavá jako v roce 1918? Nebo se budou Němci bránit do krajnosti? A jak to může dlouho trvat, mají-li Němci dosud dostatek dobrých zbraní v rukách? Než, není času na dlouhé úvahy, povinnost volá a tak za neustálého deště nás nastoupilo 27, většinou odhodlaných ke všemu. Při tak malém počtu obyvatel jistě krásné číslo. Hořice zatím jsou pro tuto chvíli v rukou nár. výboru. Všude vlají vlajky a trikolory v národních barvách. Na náměstí byl uspořádán projev, který však svým komunistickým zabarvením nás ani nenadchl, ba mnohé hodně zklamal. Praha přitom bojuje dál a během noci volá úpěnlivě rusky i anglicky o pomoc. Německé tanky totiž nastupují ze všech stran na Prahu. Do vší té radosti jakoby pelyňku sypal. Vždyť ani posádka v Hněvčevsi se nevzdala, ač na ní přijela tři auta revoluční gardy. Ještě v prvý den večer jsou v Jeřicích oběti: 3 mrtví a 1 těžce raněný. Také tam byl hned odpoledne zatčen J. Voženílek, spolumajitel velkostatku, jako kolaborant. To všechno nás zaráží.

A což teprve druhý den 6. května.

Národní výbor v Hořicích mobilizuje telefonicky některé mladší ročníky. Ale běda, než tito branci dojedou do Hořic, rozpoutala se tam bitka. Německé panceře totiž zatím dojely do Hradce Králové po státní silnici a střílí se všude, kde tuší odpor. Jsme za vsí (dál od vesnice se nikdo neodvažuje) a nasloucháme rachotu kulometů i explosím granátů. V hořejší části města Hořic se vyvalil pojednou hustý dým: to Němci zapálili továrnu, která byla proměněna ve skladiště vší možné výstroje. Nálada špatná. Těch několik včera vyvěšených národních vlajek je zase staženo, zbraní se zase každý zbavuje, aby nebyly u něho nalezeny. Někde se teprve teď kope na rychlo skrýš.

Pondělí 7. května

Praha bojuje dál svůj nerovný boj. Zprávy vysílá pomocná stanice, poněvadž budova rozhlasu je zase v rukou Němců. Hlasatelé se sice snaží dodati kuráže a přinášejí zprávy, že už Anglo-američané jsou v Rakovníku a Zdicích, ale Praha krvácí dál. Ubrání se? Bude zničena? Mnohý nadšenec by rád ppomohl, ale jak? Jímá nás beznaděj. Na silnicích je chaos. Jednou projedou auta s praporem bílým, to se Němci vzdali, tu zase projíždí pancéř s rudou hvězdou (partyzánský), ale většinou ještě všude situaci ovládají Němci. A tak je chaos i v našich myslích. Nepracuje se, jen se tvoří hloučky na návsi, blízko rozhlasových přijímačů. Kritizuje se, že se mělo s revolucí ještě počkat, Anglo-američané, že pomoc nechtí a než přijdou Rusové, že nás Němci zničí. Během dopoledne přicházejí z Hořic uprchlíci. Německý velitel města dal totiž oznámiti místním rozhlasem, že nebudou-li do 12 hodin polední odevzdány všechny zbraně, bude město zničeno. Obyvatelstvo se tedy rozprchlo na všechny strany. No – nějaké zbraně byly odevzdány a tak k horšímu nedošlo. V noci držíme službu. Z opatrnosti teď už beze zbraně. Pozorujeme rakety, které tu a tam na obzoru zazáří, posloucháme hluk motorů, jak po hlavních silnicích Němci ujíždějí a do toho rachot kulometů i detonaci větších ráží..

Úterý 8. května

Nejistota trvá. Přenocovalo zde asi 35 Rusů, prý Vlasovců. Byli do této chvíle v německých službách, teď prý chtějí bojovat. Pohostili jsme je, podarovali některé civilními kabáty a byli pak odvedeni na Boháňku, kde řádil partyzánský oddíl na silnici u Kačírku. Jsou objeveni dva mrtví v lese Habřinka. Byli sem přivezeni autem as ve 4 hodiny ráno, pravděpodobně již zastřeleni. Zdá se, že to byli Němci a jak jsem se později dozvěděl, zavlékli je sem partyzáni z Dohalic. Naše obec je nechala odvézt do Hněvčevsi, kde byli po lékařské a četnické revisi zakopány na hřbitově u márnice. Smrt kráčela v těchto dnech tak blízko nás!

Středa 9. května

Konečně vysvobození

Praha, dík oddílům generála Vlasova se udržela, i když s posledními silami, až do tohoto dne, kdy Rudá armáda od severu se přihnala, aby pak lehko německý odpor zmohla. Oddychli jsme si všichni a hned zase putují vlajky vzhůru. Vztyčili jsme také vlajku Na Pískovci u památníku Husova. Ale ještě není radost úplná. Zbytky Oderské fronty prchají v divém zmatku na západ, a protože státní silnice nestačí, jede se i po okresních. Střelby je ještě pořád v okolí plni. Partyzáno obsadili totiž všechny strategicky důležité úseky silnic a tam běda Němcům, kteří projíždí ještě ozbrojeni. Bylo to nejen u kačírku, ale i u Ostroměře, Myštěvsi, Suché a u lesa „Hola“.. Němci by se byli rádi vyhnuli a ve svém spěchu do anglického zajetí vyhledávali i postraní silnice. Tak ještě tento den projížděla silní ozbrojená jednotka, skládající se  z více než 30 aut a autobusů a uvedu pro zajímavost, kudy jela: od Benátek k Cerekvici, odtud spodní silnicí do Třebovětic, zde silnicí v „“Dolách“ k Hor. Černůtkám a Nechanicům.  Jejich vozidla byla už ve zbědovaném stavu. Mnohé už jelo po prázdných pneumatikách, některé už jen po ráfku. Ale ujížděli, jen aby nepadli do zajetí Rudé armády, před kterou měli panickou hrůzu. Kličkovali znamenitě, ale svému osudu prý neušli. V lese u Suché je silný partyzánský oddíl zlikvidoval. Nám tady ještě hodně naplašili. I ti srdnatí jen z povzdálí pozorovali jejich úprk a na zastavení jich, nikdo ani nepomyslil. Vlastně to bylo dobře, neboť jak jsme se později dověděli, mnoho vesnic bylo ještě tento den vypáleno a obyvatel povražděno rozběsněnými „esesmany“, postavil-li se jím někdo na odpor.

Čtvrtek 10. května je již pátý den revoluce, po celé Evropě již znějí zvony míru, neboť již v úterý  8.V.  podepsalo Německo bezpodmínečnou kapitulaci, ale nám stále jakoby někdo hrdlo svíral. V uvedených již partyzánských střediscích se dále střílí, jak ta která skupina Němců projíždí. Po státní silnici od Jaroměře ku Hradci valí se dnem i nocí vojsko všech zbraní, také až sem doléhá zvuk motorů. Do toho zaznívají detonace, způsobené výbuchy benzinu a aeroplánů, které Němci na letištích v Jaroměři, Smiřicích i Hradci pálí. zase sněmujeme na návsi, na práci dosud nikdo ani nepomyslil.

Až v pátek 11. května

Blíží se Rudá armáda. Města i vesnice, kudy bude projížděti, ozdobují se prapory a staví slavobrány. Zde to zase odpadá, ale přesto mládež vyzdobuje alespoň koutek pod lípou u lva. Je nám všem ta nějak volno u srdce a zůstat doma, to tísní. Také dva mládenci a to St. Martin a Oldřich Fidranský odjíždějí do Hradce, kde dávají dobrovolně na vojnu. My starší, jedem alespoň do Hořic, podívat se na tu slávu. A opravdu, docela jinak na nás působí příslušníci armády „Osvoboditelky“. Široký úsměv v kulatém obličeji, sedí vojáci na svých povozkách nebo automobilech. Vojačky i v hodnostech důstojníků s nimi, jsou zahrnováni pozorností, drobnými dárky a květinami, kterými obyvatelstvo nešetří. Na náměstí hraje hudba, na tribuně se řečníci střídají. A teď přijde episoda, která je charakteristická: v horní části náměstí, kde parkují auta našich revolučních gard, nastane pojednou poplach. Revoluční garda dostává rozkaz odjet ihned k Ostroměři, že se tam očekávají Němci. Jak nasedají do aut, někdo vykřikl „“Němci jdou!“ Na ta slova jako když do vrabců střelí, prchá obecenstvo do domů a přílehlých ulic. Dole však hudba hrá, rudoarmějci si klidně pokuřují ve svých vozech, tedy se vše rychle uklidní. Ale netrvá dlouho a zazní několik výstřelů (to na Sokolském stadionu stráže, jak hlídají německé zajatce) a hned na to u kostela je vystřeleno několik raket. Ten, kdo je vystřelil, myslel k větší oslavě této chvíle a nepomyslel, jakou paniku způsobí. Teď to hnulo aspoň s každým, muzikanti honem pakují pulty, slova řečníkova utonula v hlomozu a šumu. I rudoarmějci, nevědouce co se děje, sáhli v mžiku po svých automatech. No ale Němci už nepřišli ani nepřijeli a tak jsme se všemu zasmáli, jak jsme za dobu okupace od těch Němců vystrašeni.

V následujících dnech máme ještě několikrát příležitost vidět Němce, ale né už jako hrdiny a „nadlidi“, nýbrž jako zajatce, vlekoucí se po našich silnicích a vděčných za doušek vody.  Pak ještě uprchlíci od Javoří a Svídnice, putují zpět do svých domovů. I je opustila drzá nadutost, se kterou sem přijeli a běda těm, u kterých se přes všechny výstrahy našly zbraně, těm se vedlo zle!

A tak skončila všecka ta nadřazenost a pýcha, která po 6 let národ mučila, gemanisovala a vylupovala. Naše vesnička, bohudík, nepřinesla oběť krve, snad jen pro svoji celkem bezvýznamnost a trpěli jsme jen útlakem politicko-hospodářským. Podporovali jsme životními potřebami spoustu svých známých ve městech a při tom nechtíce na sebe upozornit a poštvat úřední činitele, odváděli jsme kontingenty co jsme mohli. Nutno též zdůraznit, že zde nedošlo za celou dobu okupace k nějakému udavačství. I když se někdy někomu zdálo, že není vše spravedlivě rozdělováno, odbylo se to vždy jen nějakým dohovorem ve vsi. Jen jednou jeden anoným něco udal na Al. Dubskýho a vyšetřovali to němečtí četníci a i to dopadlo dobře.. A bylo by hoddně co udávat: ne jenom zatajování zásob a „černé“ porážky prasat i telat, ale také tlačení oleje z máku a olejky, za což byly velmi přísné tresty. Pak šrotování a „výroba“ mouky na zvláště upraveném šrotovníku, pálení lihu a vaření kořalky a jiné přestupky. Pak poslech cizího rozhlasu. Ten se prováděl z počátku velmi tajně, zato v posledních měsících jsme se scházeli v místním hostinci zcela pravidelně a takřka veřejně. A věděli jsme, že toto je trestáno koncentrákem, případně smrtí. No, dopadlo vše dobře! O hrůzách koncentračních táborů jsme vlastně věděli jen málo, to vše teprve vyšlo najevo po obsazení spojeneckými armádami po příjezdu repatriantů.. Nelidské týrání a mučení, jaké nikdy svět neviděl, to dokázali Němci a bude zajisté jen spravedlivé, budou-li viníci spravedlivě potrestáni.

Ve veřejném životě se provádí důkladná čistka. Ve všech větších podnicích továrních, bankovních i zemědělských jest vedení zbaveno funkcí a nastupují všude národní správy. Obecní starostové i zastupitelstva jsou nahrazeny národními výbory s předsedou, coby vedoucím v čele. A zase – u nás v obci nejsme nijak revoluční, proto potvrzujeme dosavadního starostu ST. Martina i ve funkci předsedy M.N.V. (Místního národního výboru).

Politické strany jsou povoleny čtyři a to: komunistická, soc. demokratická, národně socialistická a strana lidová. O straně republikánské, bývalé agrární, prohlásili vládní činitelé, že nebude nikdy povolena, pro její zrádcovskou činnost před Mnichovem. Naší zemědělci to nesou dosti těžce, protože ani nevěděli, že se jejich strana tolik prohřešila. Vydávání jejich tisku „Lidový deník“ a „Venkov“ je zastaveno. Teprve později jsou vydávány pro venkov „Zemědělské noviny“, mnoho se však nelíbí. A přece většina zemědělců nebyla ani zrádci ani kolaboranty, ale dobrými Čechy, ochotnými k obětem i největším. Ale tvoří se nové dějiny, proto tak mnohé nám nejde na rozum.

Jednou z velkých dějinných událostí je tzv. odsun Němců. Po dohodě s velkými mocnostmi utvoříme stát národní, bez škodlivých menšin. Proto musí Němci i Maďaři opustit území republiky. Tak se naplňuje volání Sudetských Němců z r. 1938, že chtí do Říše. Teď jdou, zanechavše všeho zde a dělají tak místo naším lidem, kteří obsazují pohraničí s úmyslem, zapustit kořeny národního života na vždy. Ze zdejší obce vystěhovala se tak rodina Hrušova do Pilníkova. Na zemědělské práce je u rolníků plno Němců a Němek. Jsou u Dušků, u Schovalů, Dubských, Tomášků aj. Většinou se snaží konat práci dobře, i když jí mnohdy neumí.

Další událostí dějinného významu je presidentům dekret o znárodnění klíčového průmyslu. Jsou konány velké manifesty, ale u nás v obci zase celkem bez odezvy.

Zato další dekret presidentův o obnově měny, ten se dotýká každého jednotlivce. Všechny hotové peníze i vklady, jakož i cenné papíry a životní pojistky je nutno přihlásit a jsou vázány. Do oběhu přišla platidla nová a to Kč (koruny čsl.).

Zatím Rudá armáda opouští území Čech a Moravy a tak zase projely transporty. Že se jejich pobyt zde neobešel bez příjemných i nepříjemných episod, je jisté. Rusové totiž ještě v Sudetech měli dovoleno všecko a mnozí z nich pak nečinili rozdílu ani zde. Aby měli něco na památku, brali lidem různé předměty, hlavně „časy“ (hodinky), kola i motokola a harmoniky. Než odjeli, spoustu těchto věcí zase naším lidem rozdali nebo za „vodku“ vyměnili. Zde v Černůtkách jen sem tam nějaká vejce pozabírali, když odjížděli, zase nějaké seno potřebovali. Prostě si naložili několik kup sena a jeteliny, která byla nejblíž silnice a jeli dál. Občanstvo naše ukázalo se však na tolik rozumné, že tyto a podobné žertíky nebralo nijak tragicky a řeklo si: „Zaplať Bůh, že jsme ze všeho tak vyšli““.

Opravdu naše vesnička přečkala tu strašnou válku velmi dobře. Strachu i strastí jsme také užili dost. Vždyť tak často se nám zdálo, že situace našeho národa je beznadějná a že nacistickému molochu podlehneme naposled všichni bez rozdílu.

Ale právo a pravda zvítězila a jsme znovu svobodni.

Na nás je, jak krví vykoupenou svobodu dokážeme udržet.

 

……………………………………………………….

 

Úroda byla letos dobrá, i když počasí bylo vrtkavé. Nějakou dobu bylo vždy sucho, pak ale takové srážky a vichřice, že z toho vznikly jisté škody. Ve žních například strhla se jednoho dne taková vichřice, že žitné mandýlky byly rozházeny a snopky daleko odneseny. Ječmeny, které byly na hrstích (a byla jich většina) byly vichrem úplně rozmetány, takže se s nimi nikdo neshledal. Také na máku a řepce olejce byly způsobeny škody. I otavy byly  postíženy vichřicí a přívalem, takže mnohé louky byly zaneseny blátem. Okopaniny daly dobrý výnos a ježto byly ceny zvýšeny, byly vyplaceny slušné sumy. Ceny byly takto stanoveny: zelí 70,--- Kč za 1 q, řepa cukrovka 33,--- Kč, čekanka 90,-- Kč, brambory (pozdní) 60,-- Kč.

Svatby: vdala se Božena Marxová za Cyrila Bůžka z Hradce Králové, dále Růžena Martinová za Josefa Svatoše z Benátek a oženil se Jarosl. Ponikelský s Emilií Hlavatou zde.

Zemřeli: Františka Klečková ve stáří 77 roků

                Bohuslav Kleček ve stáří 50 roků (v Bohnicích)

                Václav Dušek ve stáří 67 roků

                 Hana Javůrková ve stáří  6 týdnů

 Zemřela též Julča Tolarová, rozená Rumlerová v ústavu choromyslných ve věku 24 let, zanechavši novorozeně, hošíčka,  kterého si beře na vychování matka zemřelé, Anežka Rumlerová.

Narození: Marta Pražáková a Hana Javůrková, která, jak výše uvedeno v 6  týdnech zemřela

Vojenskou službu strážní konají přechodně tito záložníci: Pražák Frant., Schoval Frant., Dušek Václav a Ponikelský Frant.

Nenastoupil Dubský Alois (měl úraz na noze) a Hlavatý Alois (měl žádost o odklad) Jako nováčkové nastoupili 1. října: Hlavatý Jaroslav, Ponikelský Jaroslav, Ligr Jos. a Kropáček Fr.

Zábavy:

Dne 5. července byla opět po 6-ti leté přestávce konána vzpomínková slavnost na pískovci u Husova památníku za účasti 5-ti okolních obcí. Slavnostní řečník byl prof. Brejník z Hořic.

Druhý den na to byla zde zdařilá taneční zábava. Potom ještě o posvícení se po oba dny tančilo.

28. října vzpomínkový večer od S.Č.M. (svaz české mládeže), jehož výsledek 700,-- Kč byl věnován na sbírku „Pomoc Slovensku“.

23. prosince pořádal S.Č.M. dívadlo: „Vlast máti až nás zavolá!“ Pěkná hra pro děti.