1966
Kapitola, věnovaná tentokrát vzpomínkám na události z minulého století.
Zachytil jsem je podle vyprávění pamětníků těch dob. Mnohé episody se dnešnímu čtenáři budou zdát hodně naivní, ale pro tehdejší naše občany byly pravou sensací.
Začnu šestašedesátou válkou: jak naši dědové prusko-rakouskou válku v roce 1966 nazývali. Byla to sice jedna z nejkratších válek – 22. 6. vtrhla Pruská vojska před Rumburk do Čech a již 3.7. byla svedena rozhodná bitva na Chlumu – ale byla také nejkrvavější. Jen v nesmyslném útoku z Rozběřic padlo v necelé půlhodině téměř 10000 rakušanů. Nedivme se tedy, že tehdejší generace nemohla zapomenout a měla do své smrti co vyprávět. Moji matce bylo právě 8 let, pamatovala se tedy velmi dobře na zmatek, který v těch dnech nastal s blížícími se „Rakušáky“. Jeden soused jednou přichvátal z Hořic a s heslem „utíkejte Prajsi jdou“ vzbouřil celou vesnici. Co dělat a kam utíkat? No přece do lesa! A tak, zatím co Rakušáci zakládali tábor na „Padesátkách“ (pole mezi Jeřicemi a Třebověticemi), utíkali naši do „Rašíňáka“. Pochopitelně, nebyli tam dlouho, protože daleko více vojska mašírovalo směrem k Sadové. Zatím zde v obci se stala tato příhoda: Markytáni (kšeftující původně každé armády) ukradli ve familii (č.19) kobylu i s hříbětem. To bylo neštěstí, ale zase se obrátilo ve štěstí. V č. 24 bydlel totiž nějaký Lát, občan německé národnosti. Ten se vydal do vojenského lágru požalovat oficírkům. Na tento zásah musel markytán kobylu i hříbě vrátit majiteli. Po odchodu vojska běhali na „padesátky“ děti, ale i dospělí a sbírali různé pohozené nebo ztracené předměty. Tak ještě donedávna se mi zde povaloval čtyřhranný bodák – a hrot pruské „piklhaubny“. Nám soužil jako trychtýř dodnes. No lidé byli tehdy skromni a dovedli si vážit každé maličkosti.
A přece dokázali i ze svých nuzných prostředků přispět na zkrášlení obce. O dva roky později dokázali totiž postavit na návsi „na kopečku Boží muka“. Je to kamnný kříž s patřičným nápisem na zadní straně. Měla to být dominanta obce, proto také byla postavena „na kopečku“. Kopeček sloužíval dětem k družným hrám jako: cukat tyčkrdle, pálit mičudu, cvrkat do důlku boby (později i mramorky) apod. I když stojí „Boží muka“ stále na tomtéž místě, už dávno se neříká „Na kopečku“, protože výstavbou silnic se okolní terém zvedl a „křížek“ se ocitl v úrovni. Byl zde zřízen parčík.
Zmíněný křížek byl postaven za představeného obce rolníka Švába, který byl vlastně prvním voleným starostou. Byl to sedlák z č. 1. Jedině sedláci měli jakés takés vzdělání. Do školy se totiž mohlo a nemuselo, to jen, kdo si to mohl dovolit. Např. můj otec (nar. 1861) ve svých 9 létech už sloužil za skotáka – pásl skot – později pak za čeledína, takže do školy chodil asi 2 roky. O třicet roků dříve (r. 1830) přišel můj praděd z matčiny strany janák – z vojny jako kaprál, byl na vojně dlouho (povinnost byla 14 let), musel tedy mnoho vědět. (14-letá presenční služba byla teprve v r. 1845 zkrácena na osmiletou a r. 1868 na tříletou). A tak ho sousedé požádali a on jejich děti učil „multiplikaci, subtrahiraci“ apod. jak vzpomínávala moje matka. No a protože tabule nebyla, psal prostě křídou na dveře.
Lidé v té době žili také v zaujetí různých vidin, kouzel a čárů: moje matka – nar. 1857 – dlouho věřila a vyprávěla, jak viděla „ohnivého muže“, jak chodil po Třebovětických lukách, i když prý byly zatopeny vodou! No k stáru – již v moderním dvacátém století – od toho tvrzení upustila. No a babička Procházková z č. 30 mě samotnému – když mi bylo asi 5 let (tedy v r. 1906) stírala „úbytě“. Byl jsem asi hodně slabý a tohle mi mělo pomoct!
Také různých zlomyslností se naši předci neprováděli dost. Například v domku č. 36, který postavil r. 1835 na Blatině Ignác Ponikelský a který r. 1946 majitel J. Hlavatý z č. 10 zboural, bydlíval nějaký Beneš. Dělal košťata a spravoval dřevěné škopíčky. „Životní standart“ si vylepšoval tím, že příležitostně ukrádal lidem vejce nebo dříví na topení. Majitel domku č. 27 – Fidranský, aby ho usvědčil, zavrtal do jednoho dřeva střelný prach, který pak v Benešovcýh kachlových kamnech explodoval a kamna rozházel. Celá vesnice se měla dlouho čemu smát.
Alkohol – metla chudých – přiváděl tehdy lidi do neštěstí, případně na mizinu.
Uvedu jen příklad za všechny: Fidranská Františka z č. 12, provdala se za nějakého Malého z Třebovětic. Byl to notorický piják a všichni se ho báli. Když třeba vozil řepu do tamějšího cukrovaru, jel jednou s fůrou dvakrát na váhu. Vážný ze strachu mu zvážil fůru znovu. Když přišel hospody, ženu zmlátil, děti vzbudil a musely na jeho „komando“ cvičit. Jednou přišel opilý, když žena prala prádlo. Popadl necky, prádlo vylil a neckami ženu tak udeřil, že z toho zemřela. Sám pak skončil tak, že když přišel jednou v noci zase opilý, někdo ho asi utopil. Našli ho totiž sedět v rybníce již mrtvého.
Zajímavé episody kolem stavby železnice v létech 80. min. století. S rozvojem průmyslu – také cukrovarského – rozvíjela se i doprava. Cukrovar v Třebověticích byl postaven r. 1850, jako jeden z prvních v severovýchodních Čechách. (Prý byl r. 1849 v Syrovátce – Dobřenicích, 1863 Kukleny, 1862 Sadová). Tyto cukrovary přispívaly obcím na stavbu silnic. Jinde se už budovaly železnice a tak i zde postavila r. 1880-82 Česká obchodní spol. trať z Hradce do Ostroměře – „komerciálku“. Měla vésti ze Sadové přes Milovice . Majitel velkostatku Cerekvice a cukrovaru Třebovětice, baron Kleborn, zase chtěl, aby vedla ze Sadové k Cerekvici až pod Lysici, k Sv. Josefu, kde mělo být nádraží, kolem cukrovaru v Třebověticích, pak k Jeřicům, Březovicům a do Hořic. Avšak hrabě Harrach, majitel panství a cukrovaru Sadová, snad z konkurenčních zájmů, umluvil feudála Haneye z Jeřic, aby nabídl dráze potřebné pozemky zdarma a že mu je zaplatí on, Harrach. To se také stalo, načež Kleborn byl nucen vybudovatze zdejšího nádraží do cukrovaru vlečku. Však násep na lukách je dodnes, „aušnit“, jak se říkalo zářezu pokračováním v poli, je už nadobro zahlazen. Jak vidět, už tenkrát byly dravé šelmy i mezi feudály a kapitalisty. Kleborna totiž tato akce „dorazila“, když už před několika léty krach na vídeňské burze vážně jeho majetek ohrozil – byl teď nucen odejít a majetek převzal císařský Habsburský dvůr. Humorná episoda se vyprávěla o zemědělském dělníku Skálovi z Hořeních Černůtek: když byla trať dostavěná a vlaky začaly pokusně jezdit, splnila se zdánlivě nemožná touha dělníka Skály, že se mohl zdarma svézt vlakem. Do kupé se nastupovalo ze stran (do každého zvlášť a milý Skála z toho radostného vzrušení někde ztratil z nohy pantofel a pantofle byly jediné jeho „lepší“ obutí. – Tenkrát vesničané vlakem nejezdili, byl by to zbytečný přepych. A tak lokomotivka – každá měla své jméno (sám ještě pamatuju Třemšín) táhla několik nákladních vagonku a jen jeden nebo dva osobní. Ještě kolem roku 1900 pracoval můj otec na dráze „na svršku“ a třeba až do Ostroměře chodil pěšky tam i zpět – a pracovalo se od 6 do 6! Nebylo levných dělnických jízdenek ani žákovských. Proto také ani my, školáci navštěvující měšťanskou školu v Hořicích, nikdy jsme nemohli jet vlakem. Jedna cesta by stála totiž 15 grejcarů a za to by se koupil 9 až 10 rohlíků! To bylo před I. světovou válkou, pak se vše revolučně změnilo.
A nyní o osudech jednotlivých domů i jejich obyvatel – dle čísel popisných tak, jak jsem kde mohl údaje získat:
-
Švábův statek as 40 korců (as 12 ha) výměry. Šváb se sem přiženil z Horních Černůtek, tam, kde je dnes dolení Hypius. Statek byl dřevěný a když as v r. 1881 shořel, zůstal po něm (u dnešní silnice) sklep. Ze zbytků dřeva si postavili malý baráček – říkalo se mu chlív – a tam později – již v tomto století – bydleli přechodně Jirouskovi, Marxovi a i Tonča Jukličková. Švábovu dceru Kačenku si vzal J. Černý z Třebovětic a to už bydleli ve zděném. Měli dcery Marii Fidranskou, Annu Fišerovou a Růženu Vítkovou. Syn Jaroslav byl učitelem v Jeřicích a Josef chalupníkem v Třebověticích. Nikdo z nich majetek neujal a tak od nich odkoupil v r. 1961 Václav Machek z Rašína, který tam s manželkou a 15-letou Vendulkou bydlí.
-
Býval to dřevěný barák podél dnešní silnice – však i po něm tam zbyl dobrý sklep. As v r. 1880 to byl majetek Poura, měšťanosty z Hořic a jeho bratra Poura, ředitele cukrovaru v Bašnicích. Bydlíval zde nějký Vendrel. Měli jedinou dceru a tu si vzal Mareček, který dosud v Hořicích žije. Barák pak koupil Pražák, když se oženil s dcerou Vlačihy z hospody (as v r. 1900). Děti Josef – hospodář, Kateřina – Vaňková v Máslojedech, Anna Šimková v Třebověticích a Františka Vaníčková v Doubravě.
-
Kdysi dřevěný baráček, tam kde jsou nyní zděné chlévky. První zápis z r. 1815 uvádí, že Frant. Bitner nechává zaknihovati odkaz tržní ceny 17 zlatých a výměnek pro vdovu Annu Liškovou. Roku 1846 svatební smlouva uznává služebnost pro Václava a Kláru Janákovy. Vlastníkem jest Josef Janák (byl dlouhá léta na vojně). Oženil se s Josefou Procházkovou, dcerou panského hajného z Cerekvice č. 29. Tato prý byla dívka pohledná a Klebornové (šlechta) jí chtěli na zámek – dráb jí měl privést. Od hanby ji zachánil zámecký kaplan tím, že jí dal sloužit kanovníkovi do Hradce Králové. (Světská moc se musela sklonit před mocí církevní). Josef Janák a zmíněná Josefa měli 4 děti: Josef – nar. 1851 vyučený zámečník zemřel ve Vídni, svobodný; Jan nar. 1853 studoval s D. Podlipným a byl pak redaktorem v Praze. Vedl politický boj proti prim. města Prahy Grošovi, který byl předchůdcem D. Podlipného. Za to ho Bachův krutý systém vyobcoval z Prahy do Vídně, kde potom brzy zemřel. Františka nar. 1855. sloužila na zámku v Poličanech, čtyřikrát provdána, posledně ve Vídni za J. Schödla. Kateřina nar. 1857, zůstala doma, chodila do cukrovaru v Třebověticích a r. 1880 se provdala za Fr. Dostála. R. 1888 ovdověla se dvěma hochy Josefem a Karlem, načež se sem přiženil Šulc František, čeledín od Sahánků z Třebovětic. Byl synem Jana Šulce ze Lhoty Stračovské a Anny roz. Horákové ze Skřivan č. 28. Z tohoto manželství bylo 5 dětí: Anna Kršková, Jan, Marie – Flíčková, Františka – Kyntrová a František, který zde žije dodnes.
-
Býval barák Pulců a to na zahradě patřící dnes k č. 3. Po vyhoření se barák už nestavěl, číslo dlouho bylo neobsazeno, až když v r. 1940 postavil Jar. Černý – řídící učitel ve výslužbě na svém pozemku rodinný domek, dostal č. 4. Majitelem je dnes Zdeněk Černý a Eva, roz. Dvořáková a mají sedmiletou dcerku Lenku.
-
Domek vystavěný z truplí – nepálených cihel, obývaly obvykle 2 rodiny. Napřed bydlel muzikant Hlavatý, který se později odstěhoval do Hořic. Vzadu bydlel Tobolka – kolář, který poslední léta vyhrával na ariston a živil se žebrotou. Na úmrtním listu jeho manželky Františky potvrzuje r. 1906 hořický děkan stav zemřelé – žebračka! Asi v r. 1901 koupil domek Jan Hátle z Třebnouševsi a dodnes ho obývá jeho dcera Anna.
-
Původně majetek Tobokův, převzal ho Schoval Frant., syn mlynáře z Lužan. Oženil se s A. Černouz Vrchovnice a měli Boženu – Stehlíková a Františka. Když ovdověl, oženil se podruhé s Ant. Karšovou z Chomutic a byly děti: Josef (v Praze), Alois absolvent kamenické školy, Anna – Hlavatá, Růžena – Vlačihová a Jůlie – Pourová. Dnešní majitel – František a Věra – roz. Vrabcová, syn Vláďa a Věrka.
-
Bývala zde babka Čermákova. Měla dceru a ta měla syny Josefa, Aloise a Václava (informátor prozradil, že každého s jiným!). Poslední Václav Ulík se oženil s A. Ornstovou. Barák převzal as r. 1895 a měli Žofu a Václava. PO první světové válce (když prý nakesaťoval coby obecní starosta dost peněz), prodal domek a koupil v Praze na Malvazinkách hospodu. (Bývalý dřevěný domek zbořil a na jeho místo postavil zděný v r. 1913). Domovní majetek pak odkoupil Fidranský Eman s manželkou Annou. Měli 3 děti: Oldřicha, Jaroslavu (Škvrnovou) a Milušku, která v 15. letech zemřela.
-
Chalupa to bývala Šecova. Bydlíval tam Ponikelský krupař – prodával též jiné zboží – též kolomaz. Dodnes je na kamenné podlaze ve světnici znát mastný kruh, kde stával soudek s kolomazí.Asi r. 1890 bydlela zde vdova po hostinském Procházkovi a tu si vzal Jan Melgr, který zde byl v podnájmu. Po Procházkovi zbyly dvě dcery: Marie – provdaná v Šaplavě a Karla – Svatošová z Benátek. Z nového manželství pak se narodil František Melgr – ruský legionář I. sv. války. Když přišel domů, oženil se s Vikt. Saifrtovou z Třebovětic. Ona coby vdova, žije zde nyní s Hildou Gelnerovou a jejím synem Mirkem.
-
Bydlívali zde Vinšálkovi a měli přes 20 korců (cca 6 ha) polí. Měli 3 syny: František – hospodář doma, oženil se s Kateřinou Bartošovou z Rozběřic. Druhý syn Jiří Vinšálek měl dostat věnem 200 zlatých, ale peníze nebyly, dostal tedy 8 arů zahrady (kde je dnes stodůlka proti oknům domu č. 35. Oženil se a bydlel pak v č. 25 a říkalo se Vinšálek „od studánky“. Třetí syn byl Václav, vyučený zámečník. Jednou spadl z třešně, nikdo ho neléčil, tak zůstal chromým mrzákem. Sám se neobsloužil – těžko došel na záchod – ve špíně líhal a zavšiven. Měl sice vymíněnou světničku, ale šindelová střecha byla shnilá a tak na něho teklo. Zemřel v bídě as v 55 roce věku. Hospodářem jak již uvedeno byl Franz a říkali slíčný! Nebyl dobrým hospodářem. Důvěřivý dobrák – vypůjčoval na falšné směnky od Koníčka (lnáře) z Klenice a od Dufka z Chloumku. Pěstoval trochu zeleninu, kterou na trakaři vozil do Cerekvice do dvora nebo také do Hořic a když neprodal, nedala mu žena oběd!! Měli syna Karla, který odešel s muzikanty od Nechanic do Ruska. Za války Rusko – Japonské byl v Port Arturu. Z nepořádného života, jaký šumaři vedli, dostal rychlé souchotiny. Jako lazar přijel v roce 1905 domů (z nádraží ho přivezli na otepi slámy na voze) a do 3 neděl zemřel. Měl sestru Františku a tu si vzal Alois Knaifl z Horních Černůtek – byl z 9 dětí. Ten to uměl vzít do ruky – netajil se tím, že shnilý barák pošle do nebe a skutečně v prosinci r. 1909 barák shořel. Požární pojistka byla 1400 zlatých, 1800 zlatek si vypůjčil a tak za 3200 zlatých (= 6400 korun) postavil znovu. Měli 4 děti: Josefa – Vrbová v Praze, Václav – v Dubenci, Josef – je doma a Žofa – Štefanová – v Praze bydlí, ale je zmíněného domku majitelkou.
-
Už tenkrát zde hospodařil Hlavatý, ale nějak prý lehkomyslně. Když zemřel, vdova si vzala z Třebnouševsi Čeliše a měli dceru Annu. Později převzal hospodářství syn z prvního manželství – Josef Hlavatý. Oženil se s Františkou Šafkovou ze Světí a měli dceru Vlastu – Rybová z Třesovic. Miroslava – je ženatý v Máslojedech a Jaroslava, který převzal usedlost, oženil se s Hanou Hnátkovou z Březovic. Vedou si velmi dobře, vystavěl si komfortní vilku, pracují pilně v JZD, jelikož je Hlavatý už dlouholetým předsedou.
-
Asi roku 1890 odkoupil Jan Trnavský z Rostok u Jaroměře chalupu od Pražáka, který pro špatné hospodaření by o všechno přišel. Jan Trnavský se oženil s Annou Pourovou z č. 14 zde. Byl to velmi přičinlivý člověk, dobrého charakteru, ale na sebe – jak se říkalo – ras! Hospodářství zde ujal šestikolové ještě svobodný a vždy v sobotu na noc šel domů do Rostok. Šel po nakrmení dobytka a ráno před krmením už byl zase zpátky: pěšky – vzdálenost cca 30 km!!. Další skvělý výkon podával, když sekl louku. Téměř 80 arů posekl sám za jeden den – jen soused Pražák mu stále klepal do zásoby kosy!! Hospodářství zvětšil na 30 korců (cca 9 ha), pořizoval moderní stroje – také v létech 1921 – 23 již mlátil benzínovým motorem, než byla zavedena elektřina. Jeho syn Josef oženil se pak s A. Fidranskou z č. 31 a měli Růženu (Hesounová), Josefa hospodaří doma a Vlastíka – v Hněvčevsi.
-
Býval zde Fidranský Jan, po něm pak Fidranský Josef. Když zemřel, vdova si vzala nějakého Kulhánka. Ten pil a chalupu by byl propil, tak ji od něho koupili Feiglovi. Jejich dceru si vzal Kleček, dělník na dráze a měli: Josefa, Františka, Bohouše (byl hospodář a oženil se s Annou Bukačovou z Popovic), Marií – v Praze, Anna – zemřela už velká, Františka – v Třesovicích a Růžena (Birnerová) – v Sověticích. Jedinou dcerku Bohouše – Zdeňku si vzal Josef Fidranský z č. 31 a s třemi dítkami zde – velmi dobře – bydlí dodnes.
-
býval vejměnkový barák na dvoře č. 12, ale již asi 1863 shořel.
-
Jako kamennou budovu postavil r. 1862 Jiří Pražák a ma-. (jak hlásá nápis nade dveřmi! Byl to dobrý hospodář – vlastní děti neměli, tak si sem vzali z přízně – Josefa a Annu Pourovy z Rašína. Annu si vzal Jan Trnavský z č. 11, Josef pak převzal usedlost a oženil se s Aloisií, selskou dívkou z Jehlice, Boharině u Nechanic. Měli Pepíka, který zemřel ještě jako školák. Pak Anna – Ulrychová v Hradci a Milada – Dubská t.č. v Hněvčevsi. Pro různé delikty byl tento statek v r. 1953 převzat státem a předán MNV a JZD zde.
-
je hostinec a patřil v min. století Vlačihovi. Asi v r. 1885 převzal hospodu Procházka. Hospodařil špatně, musil ji prodat Šecovi. Tomu první žena zemřela na souchotiny, druhá byla Jarošova z Horních Černůtek. Z prvního manželství byl Joseffrantišek, kteří, ale když dospěli – zemřeli na souchotiny (TBC). Z druhého manželství byla Mařenka – velmi slíčná a dobrá – provdala se za „kantora“ Černého, ale když se chystala k porodu – náhle zemřela. Hospoda byla pak v majetku Černých, nájemcem byli manželé Fidranských po celé čtvrtstoletí. Po nich od r. 1948 zase Bohuslav a Milada Fidranských, ale to už zákon z č. 1960 provedl majetkoprávní změnu ve prospěch místního JZD a Jednota má zde hostinské místnosti jen pronajaty.
-
bydlíval tam hajný Čeliš a nějaká Čaníková. Pak to koupil Svoboda, čeledín od Pozlerů č. 20. Za manželku si vzal služebnou Ulíkovou z Třebovětic. Svoboda se pak uchytil na dráze, což se počítalo za „lepší práci“. Dětí bylo 9 a to: Marie, Anežka, Josef, Julie, Jan, Františka, Jaroslav, Růžena a František, který však v jinošském věku zemřel. Dnes zde žije Anežka Rumlerová – co by vdova.
-
Informátor (p. Hlavatý z č. 33), mi vyprávěl, že zde bydlel dělník Holeček, nějaký neurvalec, každou chvíli prý ženu zmlátil. Pak tu bydlel Ponikelský – krejčí a ten v roce 1905 prodal barák Marxovi, který byl čeledínem u Schovala v č. 6. Marxovi měli 2 syny – mladší z nich Josef dosud se ženou zde bydlí.
-
dřevěné stavení Bayerovo. V roce 1912 vystavěné zděné jako vejminek.
-
bylo též Bayerovo (jakož i č. 21). Asi v létech čtyřicátých min. století koupil nějaký Hlavatý ze Želkovic pro svého syna Václava obě čísla (18 i 19). Obě dřevěná stavení byla jinak situována. Kde je nynější č. 19 býval velký břeh – a na něm švestky a karlátka. O posvícení roku 1852 lehla celá živnost popelem a to bylo tak: soused v č. 20 (Vacek) připravoval si slavnostnější večeři – smažil si v kastrole na třínožce v černé kuchyni pod komínem (kamna ještě nebyla) – vejce. V tom mu omastek chytnul plamenem, vylétl komínek ven. A protože vítr foukal od luk, přeletěl oheň na doškovou střechu č. 19 a tak shořely nejen domovní, ale i veškeré hospodářské budovy.Zachránili jen to, co měli na sobě a ze stodoly 4 pytle žita. O 4 roky později stála zde živnost nová, bytelná, klenutá a z kamene. Však nápis v omítce štítu dodnes hlásá: „tento dům vzal v zkázu ro 1852 15. října a vystavěn s pomoci boží a z nákladu Hlavatýho Fran a manželky ro 1856“. Pak zde hospodařil Jiří Hlavatý, ale brzy zemřel a vdova si vzala švagra – Hlavatého Františka (četníka). Z prvního manželství syn Václav ujmul pak hospodářství a oženil se s Marií Malířovou z Máslojed, která dodnes – jako 75 letá důchodkyně zde žije. Pro úplnost: SourozenciVáclava Hlavatého – Josef – býval správce důchod. kontroly na Slovensku; František – námoř. důstojník, pak kapitán ČSL armády; Emilie – Nováková v Hněvčevsi; Jan – přednosta želez. stanice na Slovensku; Jiřina – Pourová v Cerekvici; Eliška – Vrabcová v Rašíně.
-
asi po roce 1866 zde krupařil (prodával potraviny a pekl chleba) Ponikelský, pak zase Vacek (majitel mlýna č. 32), který živnost prodal as v ro 1887 Pozlerovi z Jeřic, který měl manželku Koskovou z Kanic. Děti byly: František – lesník v Harachově (měl zde první lýže); Františka – Pulcová v Šaplavě; Aloizie – Machová v Charbuzicích; Jozef – přinesl si z I. světové války neurozu – zemřel; Marie – zemřela svobodná v Třebověticích; Viktorka – zemřela svobodna na srdeční mrtvici 28. 9. 1925; Růžena – dnes Langrová – dodnes pracuje.
-
Asi v r. 1875 koupil třebnouševský Dušek pro svého syna Václava tuto živnost od Bayera. Byli pak 4 synové a 4 dcery: František; Josef – v Třebnouševsi; Jan – v Rašíně; Václav – hospodář zde – oženil se s Hrochovou z Horních Černůtek; Anna – Procházková v Ostroměři; Františka – Michálková v Horních Černůtkách; Kateřina – Kejzlarová ve Dvoře Králové a Marie – Pokelská – malíře. Dnes zde bydlí Václav Dušek s manželkou a synem.
-
kdysi chalupa Šecova (hostinského) ač nebyla nijak prostorná, přece tam bydlívaly rodiny 2. Kluhánkovi a Jirouskovi, Marečkovi, Čížkovi. Po roce 1900 koupili to Javůrkovi, kteří dosud sloužili v Třebnouševsi u Dušků. Dnes zde bydlí manželé Frant. a Marie Javůrkovi.
-
bydlel zde Vinšálek, tesař s rodinou: Růžena a Marie, dcery, Josef a Václav – synové. Václav se oženil as v r. 1928 s Marií Nálevkovou z Boháňky, převzal barák. Měli syna Vlastíka, který utrpěl smrtelný úraz na motocyklu v r. 1949 ve svých 19-ti létech. Jeho otec zemřel o 4 měsíce dříve ve 44 létech svého života. Osudem stíhaná vdova osvojila si 23.12.1951 pak děcko – Drahuši Janíčkovou – ale už v únoru 1953 jí odevzdala (na příkaz ONV) jejímu otci do Jablonce nad Nisou. Brzy na to přijala jiné děvče a to Annu Hruškovou (Áša). Ta zde žije teď se svým mužem Janem Krivjaníkem. Matka jim barák předala a pomáhá jím stále v modernizaci bytu –mají letos nové parkety a etažové topení : Byt první kategorie!!
-
bydleli zde Ponikelskýho „krupařovi“. Od nich to koupil Ponikelský „krejčí“, který měl 2 syny – Franz – v Pilníkově a Josef – malíř pokojů, dostal barák doma. Oženil se s Marií Duškovou z č. 21 a měli jednoho syna Josefa. Ten vystudoval obchodní akademii v Hořicích, oženil se pak s Jindrou |Voborníkovou z Dohalic a bydlí v Hradci Králové. V jeho domku zde má do smrti zajištěný byt Frant. Krebsová – Jos. Ponikelského st. družka.
-
domek to býval dřevěný, malý a obýval ho Vinšálek „od studánky“. Jeho syn Bohouš vyzdil světnici a chlév, ale pak se přiženil na Doubravici u Dvora Králové. Nějaký čas zde bydleli Menclíkovi z Třebovětic a ve válce železničář Feigl s rodinou, který po převratu si našel místo zase v pohraničí. Pak zde přechodně bydlel Jos. Pařízek krejčí – invalida a posléze Fidranský Václav, který již v roce 1938 od B. Vinšálka domek za 12500,-- Kčs koupil. Když tito zemřeli, zdědila domek jejich dcera Marie Trnavská,která ho 14. 4. 1968 prodala dceři Ivě. (V tomto roce se domek z gruntu restauruje a modernizuje).
-
asi v r. 1850 se sem přiženil Josef Válek z Máslojed. Byl to výborný švec na vysoké boty. Cerekvická vrchnost se to dověděla a tak mu zadala zhotovit 12 párů těchto bot na hony. Aby se nepromáčely, všil do nich měchuřinu (měchýře prasat), k velké spokojenosti baronů! Byl také dobrým vůdcem procesí do Vambeřic – vedl celkem 12x. Syn jeho Václav se usadil v Kopidlně, Marie si vzala Chládka z Boháňky. Druhý syn Josef převzal barák, když se v r. 1900 oženil s Frant. Červenou z Lužan. Měli syna Josefa, který však ve svých 33 létech byl dne 2.11.1937 odveden do ústavu choromyslných v Kosmonosích, kde také brzy zemřel. Jeho sestra Františka se provdala za Moníka z Rasošek u Jaroměře. V baráku pak bydleli Paulusovi a když odešli do Hradce Králové, koupil domek R. Dvořák z Rozběřic. Provedl generální opravu, takže i tam je koupelna, kloset – vše moderně! I toto přispívá ke zvelebení obce.
-
byl to dřevěný baráček doriny Fidranských. Jan Fidranský sem přišel z č. 12. Rodina byla četná a bída byla všude, tedy i zde. Vincens Fidranský prodal pak domek Antonínu Fidranskému a se ženou (pocházela z Bíza) se vystěhoval do Ruska na Volyň – Velka Dorostaj p. Mlýnov. Tady měli nouzi, ale tam navíc se museli moc dřít: vykázaný pozemek byl vlastně les, na jehož místě teprve vesnice měla vzniknout. Pamětníci mi vyprávěli, že s nimi ještě odešla rodina Holečkova a Ponikelských a všechny postihl stejný osud. – v domku se stále střídali Fidranští: František (krejčí) se přiženil do Jeřic, později do Dohalic, byl třikrát ženat. Josef – ten měl koně a když vozil dlouhé dříví na Podlípnýho hospodu v Hněvčevsi, přišel ke smrtelnému úrazu. Jan – švec, přiženil se na Chlum. Další Fidranský měl ženu ze Zdobína a byli bezdětní. Ten měl tuto nehodu: v č. 20 sloužil toho času (as 1880) Josef Jirousek (Bobeš!) a ten pro nějakou půtku v hospodě na Fidranského počkal a tak ho zmlátil, že i po léčení v nemocnici (a to nebývalo) zůstal pomatený. Proto si ho vzala jeho dcera Marie do Vřešťova. Antoním Fidranský ro 1862 si vzal za manželku Tobolkovu z č. 6, ale ta mu ve 40 letech zemřela na rakovinu dělohy. (Měli syna Josefa, který dostal barák č. 31od tetičky Pražákové – Tobolkové). Antoním se pak znovu oženil s Marií Nepasickou ze Vřešťova – 1884. Byla to jeho neteř a kněz svatbu nechtěl povolit. Teprve když děkan Just zemřel, kaplan Kalaš mu to vymohl, když už děcko – František – byl dva roky stár. Další děti byli: Antonín, padl 1916 na Ruské frontě. Emilie – dodnes zde žije v č. 7. Václav – krejčí, Emanuel – zemřel na rakovinu v r. 1958. Vdova po Františku Fidr. – býval hostinským – Marie, roz. Černá, zemřela 1967 a barák přebírá její synovec Bed. Vítek, i když zde zatím nebydlí.
-
postaven 1825 nákladem Jos. a Anny Hlavaté – jak bylo uvedeno na prkně na lomenici: „Bože žehnej domu tomu, postavil jsem, nevím komu“. A skutečně, majitelé se zde střídali. Nějaký čas zde měl nějaký Valášek kovárnu. Později to koupil mlynářský dělník Červinka a měli jednoho syna „Franze“ a ten byl pak v Hořicích zednickým polírem. Domek koupil pak Kulhánek, který měl dcery: Emilii (Fikrová), Annu, Růženu (Javůrková) a Marii. Ta měla dceru Jiřinu, se kterou se po I. sv. válce oženil St. Martin ze Sovětic. Ten byl 15 let zdejším starostou – až do r. 1946. Měli syna Stanislava (v Liberci), Růženu (v Dobré Vodě) a Miroslavu (v Hradci Králové). Tito dědicové prodali r. 1967 barák sousedovi Ponikelskému Fr. z č. 30
-
je pastouška, dnes obecní prádelna a mandl. Ale i ta má svoji historii. Bývala uprostřed obce – kde je dnes č. 30. R. 1878 shořela spolu s Procházkovým barákem č. 30, když jím chytlo maso v komíně. Když pak r. 1881 se měla pastouška znovu postavit, usoudili obecní radní, že by bylo nedůstojné postavit pastoušku uprostřed obce, protože v ní bývali umístěni vyhoštěnci lidské společnosti. (Obecní pastucha býval ten nejubožejší člověk!). A tak bylo rozhodnuto postavit pastoušku na konci vesnice – jak do dnes stojí. Prvními obyvateli byli: tetka kořka (kovářka Valášková a Nosková v jedné místnosti) v druhé pak V. Kulhánek, švec, alkoholik, který si za 2 ukradená vejce posílal kluky pro kořalku. Jirousek Bobeš – cukrářský dělník a pak obecní sluha – též alkoholik – byl též ponocným a já ještě pamatuji, jak odpískával na píšťalu noční hodiny. Třikrát denně též zvonil obecním zvonkem. Ráno – to jsme ještě spali, ale v poledne i večer jsme se při zvonění všichni hlasitě modlili „Anděl Páně“. Ostatně, večerní klekání bylo též pro nás děti signálem, že je nutno nechat hry a utíkat domů. V druhé místnosti byl též Jirousek, ale řečený Kajda, dádi se spolu neměli, dokonce se několikrát holí mlátili. Jako poslední tam bydlel Suchý a konečně Juklíčkova Anna a Tonča.
-
Procházkův dřevěný domek vyhořel 1878, majitel musil odprodat 1,5 korce pole (41 arů), aby mohl stavět. Pak tam bydleli Kulhánkovi a konečně Ponikelský – krupař. V malé zadní světničce byl krám s potravinářským zbožím a sloužil obyvatelstvu až do r…… Nynější majitel Ponikelský Frant. – kruponář – přistavěl si pěknou světnici do předu a zřídil pokojík v podkroví, takže mají pro celou rodinu pěkné ubytování.
-
podle matriky farního úřadu v Hněvčevsi z r. 1684 (je to začátek vedení matrik) uvádějí se zde v obci tyto nejstarší rody: Hlavatý, Kulhánek a Fidranský. Dřevěný domek shořel r. 1878 a majitel postavil zděný z cihel ze Sádovské cihelny. Nynější hospodář již několikrát restauroval budovy, takže dnes má opravdu pěkné moderní bydlení. Pamětníci mi vyprávěli tento „senzační“ příběh, která jen málo souvisel s rodinou Fidranských, ale byl tehdy dlouho přemílanou tragedií: Josef Fidranský, nar. 1862 měl první manželku Procházkovou z Milovic. Ta měla v Rašíně ženatého bratra s vdovou Ludvíkovou a ta je hlavní osobou této episody: Měli synka, kterého matka ve věku 2 let otrávila. Brzy nato chtěla otrávit i muže – on však jahelník (otrávený) nechtěl sníst. Tak ho ve spaní zastřelila z lovecké pušky. A když ji četníci vedli k výslechu, otrávila i sebe – jed měla prý v rukávu.
-
býval to mlýn a patřil vrchnosti. Mlynařil tu nějaký Písecký. Mlynář Vacek byl už vlastníkem a od něho koupil mlýn Zemek z Rozběřic. Jeho dcera Žofie se provdala za četnického inspektora Jana Bílka v Praze. Ten as r. 1913 šel do penze (důchod) a zdejší mlýn převzal. Byl to velice dobrý a charakterní občan, jdoucí vždy v čele pokroku. Neustále mlýn zlepšoval a mnoho peněz na to vynakládal. V první světové válce mnoha lidem pomohl překonat nouzi. Když pak zemřel, vedla živnost vdova a zase byla druhá světová válka a zase – přes přísné paragrafy – se mlelo na černo, i když s velikým rizikem. V roce 1947 převzal mlýn J. Pour, který se oženil s Jaroslavou Bílkovou. Dlouho však živnost nevedl, protože v socializačním procesu se všechny malé živnosti zavíraly. Mlýnice pak byla odbourána, dům renovován, zase značným nákladem.
-
a 34. před více než 100 léty daroval Kulhánek, majitel č. 33 svojí sestře stavební pozemek a ta si postavila č. 34
-
vzala si Daška z Lužan. Děti neměli. Když pak v r. 1904 domek shořel, manželé Daškovi v nemocnici zemřeli. Koupil spáleniště za 300 zlatých Jan Hlavatý z č. 33 (výmineční domek, ale už z cihel – je tak dodnes). Jan Hlavatý byl synem Václava Hlavatého z familie (č. 19) a měl za manželku Kateřinu Pourovou z Rašína. Děti: Jan – padl v I.sv.válce, Václav – v Třebověticích a Josef – dostal to doma. Oženil se s Annou Scovalovou a měli: Josefa – v Hradci Králové, Annu – Lindrovou, Jůlču Knejpovu a Aloise, který dodnes hospodaří. Jediný z rolníků zůstal mimo JZD a hospodaří soukromě na 7 ha půdy. Chalupa – typicky česká – dřevěná, kdyrá slaměnými došky, které letos nahradil eternitem.
-
malý dřevěný domek Kulhánkův převzal as r. 1890 Josef Martin z Rodova, když se sem přiženil. Býval zaměstnán u Velkostatku Smiřice, kde jezdil na pluhu při orbě parními stroji. Pak ji na „damfu“ topil. A když přišel sem, využil jeho znalostí okresní cestmistr a svěřil mu válcování silnic. Měli jednu dceru Marii a tu si vzal v r. 1920 Jar. Tomášek ze Sendražic. Hospodářství rozšířil nákupem některých pozemků, zvětšil budovy a aby se ještě obohatil, zavedl si obchod starým železem. (hlavně z továrních bouraček). Dvě dcery měli – Marii – Nováková a Emilii – Tobolková. Když pak rodiče zemřeli a barák zůstal prázdný nastěhoval se do něho r. 1964 Fr. Rachota s rodinou.
-
roku 1835 postavil z nepálených cihel – truplí – Ignác Ponikelský a na lomeninu napsal: „kdo v něm bude přebývati, pánbů mu rač požehnati“. Pak zde bydlel Beneš, jehož dceru si vzal Josef Šulc a měli 9 dětí: Růžena – Rejholdová, Anna – Mannová, Marie – Kolářová, Božena – Zítková, Žofie – Rindtová, František, Josef, Václav a Jan. Aso v roce 1900 se odstěhovali do Hořic. Barák pak přešel do vlastnictví Hlavatého č. 10, aby měl kde ubytovat čeleď. Vystřídali se tam Tomáškovi, Škvrnpvi, Grohovi, Lučkovi,, barák zatím tak sešel, že se musil zbourat. Zboural ho vlastně Tomášek, který ho od Hlavatého koupil. a tím mu vznikl velký dvůr a zahrádka. V roce 1948, když zde byla postavena filiálka Hospod. družstva skladištního v Hořicích, dostala č. 36.
-
je domek ČSD. Bydlí tam paní Břízová, zaměstnanec ČSD
-
je sušárna čekanky Vitana, nár. podnik Byšice, závod Pardubice. Bydlí tam Jiří Melzer s manželkou a 2 dcerami. Za jeho energického vedení se zmodernizoval provoz v sušárně i jeho vlastní byt.
-
postavil r. 1910 Kejzlar, který byl výhybkářem v domku č. 37. Pozemek koupil za 139 zlatých (ještě staré rakouské měny) od Hlavatého č. 10. Dnes zde bydlí jeho syn, Rudolf Kejzlar, 78 let starý. Za Rakouska námořní poddůstojník, za republiky přednosta na dráze, dnes důchodce – se svojí manželkou.
-
pěkná novostavba, moderně zařízená – ani ústřední topení nechybí. Vystavěl a bydlí zde Jaroslav Menclík se ženou a dvěma dcerkami.
-
též, jenže zde bydlí Jar. Jahelka se ženou, dcerou a synem. Oba domky jsou chloubou a ozdobou obce.
Rok 1966 byl spíše mokrý než normál. Zelené hmoty narostlo dost, ale zrniny daly jen menší průměr – tj. 30q po hektaru. Trávy na loukách narostlo mnoho, ale pro mokro se kvalitní seno neusušilo. Okopaniny byly dobré, zelí dokonce výborné, ale výkup byl jen na smlouvu a tak se ho více zkrmilo s dobytkem, než prodalo. Distribuce zeleniny i ovoce kulhá na všechny čtyři!!
JZD hospodařilo úspěšně. Třeba, že nedosáhlo všude plánovaných výnosů, přece dodávky splnilo na 100%. Plánovaná výroba masa, mléka a vajec byla splněna. V odchovu selat a ve snůšce vajec bylo dosaženo zvlášť dobrých výsledků – dík svědomité obsluze! Čisté peněžní příjmy na 1 ha zem. půdy byly 5130,-- Kčs, tj. o 345,-- Kčs vyšší než roku minulého. Hodnota P.J. = 22,81 Kčs (včetně naturálií) a je to o 20 hal. více než loni. Dobrým pomocníkem o žních byl obilný kombajn ŽM, který byl – jako starší – koupen. Byla postavena ocelokolna za vesnicí a již ve žních se její prostora uplatnila. Roční rozvaha k 31. 12. 1966 vykazuje 2.279.896,47 Kčs aktiv a 2.279.896,47 Kčs pasiv.
MNV staral se zase svědomitě o akce, která má v kompetenci. Je to doplňková péče osobám přestárlým, péče o pořádek v dopravě a ve vzhledu obce apod. Nějakou starost nám dalo vybagrování náhona a t. zv. požární nádrže pode mlýnem, abychom docílili 8000 Kčs příspěvku ze státní pojišťovny ke krytí výdajů. Dále se připravuje prohrábka Bystřice. Také s železnicí jsme měli některá jednání, když staré železné mosty vyhodili a nahradili dvoukanálovou propustí. Naše železniční stanice pozbývá na důležitosti. Zboží se nakládá i vykládá v Hořicích, kde provedli mechanizaci a už letos ani řepná rampa nefunguje. Řepa se vozí na skládku Bašenského cukrovaru v Jeřicích. ONV nám nabízí všestrannou pomoc, ale mnoho z ní nepotřebujeme. Poslance za náš obvod (je z Třebnouševsi) ani neznáme a tak organizační odbor ONV obsazuje obvody svými instruktory. Ale k nám zase dochází jen zřídka – říká, že ví, že na úkoly stačíme sami. Dále zajišťujeme CO. Občanstvo se má prakticky naučit zacházet s prostředky individuální protichem. ochrany a zřízovat ochranné prostory.
Poměry lidopisné: počet obývatel je stále malý – 108! Zjistil jsem v jednom národopisném sborníku, že v r. 1895 jsme měli 230 obývatel – ve 34 domech.
Svatby – ani rozvody nebyly.
Narození: 12.11. se narodil Václav Štěpán č. 36
Úmrtí:
Frant. Schovalová – věk 84 let
Stan. Martin – věk 75 let
Stěhování z č. 26 se vystěhoval V. Paulus do Hradce Králové. Do č. 26 se nastěhoval Rud. Dvořák z Rosnic. Do č. 36 se přestěhoval Václav Štěpán s manželkou.
Odvody:
Gellner Miroslav – č. 8 -odveden
Trnavský Jos. – č. 11 – odveden
Pour Zbyněk – č. 32 – odveden
Hlavatý Vl. – č. 33 – neodveden
Mládež nám dorůstá, ale zájem o dění v obci neprojevuje. Holduje většinou sportu.
Události politické
O nové soustavě řízení se hodně po celý rok mluvilo, ale v praksi se zatím mnoho nezměnilo. Některé podniky sice vyměnily ředitele, zpřísnily se podmínky výrobní a odbytové, ale pořád vyrábíme draho a na zahraničním obchodě prý proděláváme. Od politických hesel se upouští a zavádí se ekonomické prvky nejvyspělejších kapitalistických států. Je pravda, že od čínských představitelů jsme za to označováni jako zrádci marxismu a revizionisté!! Jinou cestu však naši národohospodáři nevidí a z hospodářské krize se nějak dostat musíme. Jsou však slyšet i hlasy neoficielní – hodně negativní. Vše vidí až příliš černě a nechybí ani těch, kteří čekají nějaký zvrat. Myslíme, že už tohle je zvrat, když politika KSČ se otočila opravdu o 180°.
Situace mezinárodní je zkomplikovaná válkou, kterou vedou Američané ve Vjetnamu. Socialistický blok podporuje Vjetnamce zbraněmi, Čína zase rýží, přičemž vztahy mezi SSSR a USA jsou korektní. Snad také proto, že v dobývání kosmu zaznamenal světový svaz nový úspěch: 4. února přistála stanice Luna měkce na měsíci a začala ihned vysílat snímky povrchu měsíce na Zemi. Svět byl vzrušen a všechny státy, včetně Ameriky, poslali svá blahopřání.
I my přejeme světu pokrok a Vjetnamu mír!